Laďka :,,Co Ti dala práce na sobě metodou One Brain?“

Paní G., 36let:

Do svých 36let jsem žila v přesvědčení, že zůstanu v manželství bezdětná,protože jsem měla z dětí panickou hrůzu. Biologické hodiny jsem nikdy nepocítila a mateřské pocity mi byly cizí. To vše mě přesvědčovalo o tom, že moje cesta bude jiná, než u většiny žen. Ale díky hezkému vztahu s mým mužem jsem si začala uvědomovat, že to možná není úplně správné rozhodnutí. Jen jsem nemohla překonat ten blok v sobě. Začala jsem na sobě pracovat a hledat příčinu mého strachu a znechucení. Když jsem se dozvěděla o metodě One Brain, chvíli trvalo, než jsem se odhodlala ke konzultaci.

Nyní je to už rok a půl, co se snažím díky One Brain a Tobě Laďko  pochopit svoje já a přijmout ho takové, jaké je. Odlupuji jednu vrstvu obav a různě pokroucených přesvědčení za druhou. Občas to dost bolí a ne vždy je to příjemné.

Ale výsledek stojí za to. Změny cítím na sobě i na svém okolí, v mé rodině, u přátel. A za měsíc se mi narodí můj první syn.

Paní O., 51 let

Metoda One brain mě byla před 4 lety neznámá, a kdyby mi ji nedoporučila dětská psychiatrička a kdybys nevypadala “ normálně“ jako normální máma, manželka, resp. ženská, asi bych se k tomu také nedokopala, bála bych se zneužití a manipulace.

Je to velmi dobrodružná cesta, člověk poznává sám sebe a svoje možnosti, někdy to bolí, ale pak ten výsledek něco napraví. Na druhé straně nelze dogmaticky tvrdit, že jedině tato léčebná metoda je nejlepší a že se vždycky dostaví ten nejlepší výsledek. Je vidět na všech těch seminářích, že záleží na lidském software i hardware, jak si konkrétní osoba vybere svoji cestu a co z toho si vyvodí a vezme. Tak to vidím já. Na těch seminářích je to vidět, jak každý kombinuje a postupuje individuálně podle svého života, svých časových i finančních možností. Totéž bylo s Reiki. Také jsem se toho bála. Teprve po nějaké době mě napadlo, že právě v tuhle dobu tím musíme projít. Tak to teď v únoru bude rok, co máme s mým dospívajícím  synem i Reiki II.

Mění se dost věcí – v první řadě se člověk ze ztrápené oběti, cloumané okolnostmi, mění  v osobnost se svojí odpovědností, ale i sebeúctou atd. Tenhle pohled na sama sebe mění i náhled na okolí a zpětně okolí  na člověka.

Paní A., 35let

Co se týče kurzů One Brain, po každém mi něco seplo nebo se dá říct, že došlo. Vždycky jsem získala další dílky pochopení do té úžasné skládačky puzzle, která se jmenuje JÁ. Pokaždé jsem si uvědomila, že s sebou v hlavě vláčím spoustu mechanismů, jež mě svazují a nutí stále dokola dělat věci, které mě rozhodně nedělají šťastnou.

Dostala jsem možnost se na určité věci podívat z jiného úhlu pohledu, pochopit se, taky si leccos odpustit a začít se mít ráda taková, jaká jsem. A taky jsem díky těmto kuzům potkala příjemné lidi…

Pan L., 42 let

Co mi dala práce na sobě s metodou One Brain?

Dala mi možnost konečně něco změnit.

Zjistil jsem, že každá deprese, každá ne-moc má svou příčinu a dá se uvolnit.

Každá práce s metodou One Brain je vzrušujícím dobrodružstvím.

Mám nyní svobodnou volbu pokračovat ve vyjetých kolejích, nebo se víc věnovat sobě a svým blízkým.

Možnost si vybrat- narážet slepě na svoje bolesti, nebo si zjemnit život.

A funguje to.

Khalil Gibran (bez názvu)

ze sbírky „The Prophet“

Žena tisknoucí k hrudi děťátko pravila:

Mluv k nám o našich dětech.

A on řekl:

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou syny a dcerami touhy po životě.

Přicházejí skrze vás, nejsou však vaši.

A třebaže jsou u vás, nepatří vám.

Smíte jim dávat svou lásku, ne však své myšlení.

Neboť mají své vlastní myšlenky.

Můžete ubytovat jejich těla, nikoli však jejich duše.

Neboť jejich duše dlí v domě zítřků, který nemůžete navštívit ani ve svých snech.

Můžete se pokusit stát se jim rovni, nesnažte se však učinit je rovné sobě.

Neboť život jde dál, nevrací se, aniž se pozastaví u včerejšků.

Jste luky, kterými byly vaše děti vystřeleny do života jako živoucí šípy.

Lukostřelec vidí cíl na cestě k nekonečnu a vší silou vás napíná jako luk, aby šípy letěly rychle a daleko.

Kéž je vám toto napnutí rukou Lukostřelce radostí;

Neboť tak jako On miluje šíp v letu, miluje i luk v jeho stálosti…

Odkaz…. Stojí za zhlédnutí a vyslechnutí.

(Převzato z diskuse na webu astrolab.

Díky neznámému překladateli za české titulky. )

Odkaz 2….

(Převzato z webu novinky.cz)

Odkaz 3

Lidové noviny 26.2.2010

Neodolala jsem a přenesla jsem tento úžasný soubor rad na tyto stránky:

RADY PRO RODIČE:

• Buďte v první linii. Buďte bojovníky za lásku, něžnými rodiči, chápavými a neústupnými.




• Nenechávejte děti dělat všechno. Dejte jim orientační body, ideály.




• Vy nejste kamarádi svých dětí. Nehrajte si na mladé, uvědomujte si rozdíly mezi generacemi.




• Nestyďte se za to, že uznáváte tradiční hodnoty, jako je snaha, úcta, tolerance, poctivost, upřímnost a věrnost.




• Věnujte dětem čas. Nerozptylujte se jinde.




• Věnujte péči svému chování doma – děti si vás berou za vzor.




• Každé dítě je jedinečné – mějte ho rádi pro jeho odlišnost.




• Děti jsou důležitější než kariéra.




• Snažte se být s dětmi co možná nejvíc, jinak budou vystaveny nejrůznějším vlivům.




• Když si budete dospívajících dětí neustále všímat, včas zaznamenáte znepokojivá znamení.




• Pokud vám dělá potíže si s dítětem promluvit, můžete slova nahradit něžným gestem.




• Dřív než s dětmi poběžíte k psychologovi, poskytněte jim svou ochranu, něhu a buďte s nimi.




• Naučte se dospívající dítě poslouchat a nepřerušovat ho, jakmile otevře ústa – i ono vás pak vyslechne.




• Vytvořte doma prostor pro ticho. Uvidíte, jak se děti budou rozvíjet. Přísně dohlížejte na to, kolik času tráví u televize, videoher nebo na internetu.




• Pro děti si vždy najděte čas, aby se na vás mohly kdykoli obrátit a nemusely se bát, že vás vyruší.




• Důvěřujte svým mladým. Tak k vám budou mít důvěru i oni a osvojí si smysl pro povinnost.




• Buďte jako rodiče pevní a mějte mezi sebou pevný partnerský vztah – tím děti připravíte na krásné dobrodružství života a lásky. Pokud jste rozvedení, ujistěte děti o tom, že věrná láska může existovat.




• Navzdory neshodám mezi vámi se chovejte tak, aby ve vás měly děti jistotu.




• Vypěstujte v nich smysl pro plnění povinností, protože ten člověku dává svobodu a umožňuje mu být sám sobě pánem.




• Snažte se, aby vaše slova nebyla v rozporu s vašimi činy. Jedině tak vás bude mladý člověk uznávat. Vaše slova musí ladit s vaším jednáním.




• Nejste supermani ani hrdinové – měli byste vědět, že vaše nedokonalost děti uklidňuje.




• Naučte je, že úspěch není věcí peněz.




• Nebojte se dítě potrestat, ale měli byste vědět, že přijme jen spravedlivý trest. Postih nikdy nesmí dítě ponížit.




• Odsuďte čin, ale nikdy ne člověka. Mladým, kteří se zachovali špatně, se vždycky snažte vysvětlit, že se ještě můžou změnit, že jsou lepší než hlouposti, jichž se dopustili.




• Dávejte si pozor, abyste svými slovy dítě neponížili, a nenabourali tak jeho sebedůvěru.




• Dělejte všechno pro to, abyste nepodléhali náladovosti, buďte k dětem laskaví. Když dojde ke konfliktu, snažte se jim jako první nabídnout smír.




• Neduste děti mateřskou láskou. Pomozte jim v rozletu.




• Naučte děti snít, vštěpujte jim, že všechno je možné, když se chce – ať si pěstují svůj životní ideál.




• Věřte jim, neztrácejte naději do posledního okamžiku a hluboce je milujte.




• Naučte dospívající, aby se měli rádi takoví, jací jsou. Ukažte jim, jak přijmout své tělo a jak na něm pracovat. Neprobírejte s dospívajícími otázky sexuality přímo, a to ani žertovnou formou.




• Připravte je na lásku. Je potřeba, aby věděli, že tím nejdůležitějším je něha, jejich schopnost milovat a být věrní.




• Snažte se, aby děti nenechávaly ladem svou inteligenci, aby nepromarnily roky nejvhodnější pro učení. Vypěstujte v nich smysl pro dobře vykonanou práci.




• Řekněte jim, že škola je místem vzájemné tolerance.




• Pomozte jim stát si za svým rozhodnutím a pěstovat silnou vůli.




• Povězte jim, aby kultivovaly svou duši – je to jejich nejméně viditelná část, zato ta nejkrásnější.




• Nedémonizujte vnější svět – dospívající děti potřebují mít důvěru, být bojovníky za lásku.




• Ať se pro ně rodina stane školou dělby práce, vztahující se na všechny povinnosti v domácnosti. Pravidelně jim připomínejte, ať kvůli ostatním pohnou zadkem a nemyslí jen na soutěžení.




• Dnes, kdy si mnozí dělají starost o to, jaký svět našim dětem zanecháme, bych vás raději vyzval, abyste se zamysleli, jaké děti zanecháme našemu světu…

Podle knihy G. Gilberta O dětech a výchově

Převzato z  webových stránek    rodina.cz

3. listopadu 2009

Každý, kdo se někdy jen trošku zabýval numerologií ( nauka o řeči čísel, pro ty, co se nezabývali ), ví, že devítka je číslo ,které je mimo jiné o ukončování započatých cyklů. O zavírání všech otevřených vrátek z minulosti, jež by nás neuzavřena obírala o sílu, o energii.

Letošní rok je takový . Letopočet končící devítkou nás nabádá k zamyšlení, ale především k aktivitě.

Oč jde. O vše, co neodpovídá našim tužbám směřujícím k budoucnosti, k vytouženým cílům. Staré haraburdí není jen v našich domácnostech na dnech skříní a ve sklepích. Staré haraburdí často nosíme ve své mysli.  A podle toho, jak o sobě a světě smýšlíme, se i chováme. Naše chybné víry, které pokládáme za ,,pravdu“ jsou destrukcí nás samých zevnitř.

Například, když jsem byli malí a něco se nám úplně nedařilo, anebo jsme cosi popletli, málokdy jsme dostali ukonejšení ,teplou náruč a ujištění, že i tak jsme báječné a milované dítě a že se nám to příště určitě povede lépe.

Mnohem častěji se nám dostalo emocionálně podbarveného kritického výlevu v duchu:,,Co to propána zase děláš!!!??, Je to možné, že jsi takové nemehlo?!, Co z tebe bude??!!“ Mimochodem ani na jeden tento výkřik se z pozice dítěte nedá rozumně odpovědět ( koneckonců, jak to má vědět to malé děcko, když to neví ten křičící dospělý …).  V takovém případě jsme se ocitli ve zmatku, nejistotě, strachu, pocitu  nepřijetí a nemilovanosti. Naše mysl si to zapamatovala a uložila do mozku myšlenku, třeba – ,,Nevím, co dělám a nevím, jestli umím dělat věci správně. “ Nebo:,, Jsem nemehlo“. A na závěr :,, Nevím, co se sebou, asi nejsem k ničemu.“

A takhle to zůstane v naší mysli uloženo celá léta a takové myšlenky pak hlodají někde uvnitř jako červík. A znejisťují. A obírají o dobrý pocit ze sebe. I když už jsme dospělí a měli bychom vědět, jak na život. Někdy tyhle v dětství spuštěné programy způsobují pěknou paseku v dospělosti. A nemají dopad jen na naši práci, schopnost učit se a rozvíjet. Mají dopad i na naše vztahy a postoje k našim dětem ( schválně – jakpak to s vámi zahýbá, když ten váš kluk podesáté plete při čtení ,,b“ a ,,d“ ?).

Je dobré začít zkoumat, jak o sobě smýšlíme, čemu věříme, co vlastně v životě pod vlivem našich systémů přesvědčení tvoříme. A naučit se měnit. Měnit myšlenky, měnit postoje, pokud nás nevedou k cílům, po kterých toužíme.  A staré krámy ze své mysli vyhazovat.  Když se do toho pustíte a začnete více přemýšlet o sobě a o životě, najednou vám přijde spousta věcí, které jste dosud dělali , nějak nepotřebná.

Někdy jsou naše vnitřní změny opravdu hluboké a vedou nás k ukončení vztahů. Je to přirozený důsledek. Nemusí jít jen o vztahy partnerské. Může jít o ukončení vztahu s vaší mnohaletou nudnou netvořivou a mizerné peníze přinášející prací. Může jít o ukončení vztahu s ,, kamarádem“ , který vás spoustu let vtahuje do průšvihů .  O ukončení vztahu s přítelkyní, která si na vašem rameni věčně jen stěžuje  a hořekuje, ale nechce vůbec nic u sebe změnit, a tak vás průběžně doslova vysává jako upír. Ano, může jít i o ukončení partnerství. Když všechny síly a dobrá vůle byly vynaloženy, a přesto se vztah stává povinností , den za dnem jste více a více bez energie , pak je na čase i v tomhle případě uzavřít vrátka.

A co takhle ukončit naší haštěřivost, bručounství, sebelítostivost, žárlivost , vyhýbání se zodpovědnosti, pomlouvačnost , vztahovačnost  a sebestřednost?
Tahle uzavřená vrátka skýtají velké bonusy. Když se totiž tohohle všeho pustíme, v našem životě vykoukne dlouho schované sluníčko pohody a míru. Najednou máme nad hlavou barvy duhy a je tu prostor k úplně novým začátkům a zázrakům a…

Z letošního roku končícího devítkou nám ještě zbývá něco přes dva měsíce. Máme spoustu času, všichni.

Číslo deset, které k nám přijde v lednu , symbolizuje úplně nové, netušené možnosti… To nové, po čem tak každý  toužíme, vejde jen tehdy, když na to máme místo. Když máme vyklizeno.

13.10.2009

Betty Mac Donaldová: ,,Co život dal a vzal“ , část ,,Morová rána“.

,,Představte si, že by bylo zcela nesporné, že život a štěstí každého z nás  závisí na tom, zda vyhraje nebo prohraje hru v šachy… A přece je zcela jasné a základní životní pravda, že život, blahobyt i štěstí každého z nás a těch, jejichž životy s našimi souvisí, jsou skutečně závislé na tom, jak známe pravidla hry daleko složitější a obtížnější, než jsou šachy. Je to hra hraná neznámo jak dlouhou řadu let a každý muž a každá žena je jedním z hráčů své hry. Šachovnicí je svět, figurky jsou jevy všehomíra, pravidla hry je to, čemu říkáme přírodní zákony. Náš protihráč nám je skryt, ale víme, že nikdy nepřehlédne žádnou naší chybu,  která má být vepsána do našeho účtu, a ani v tom nejmenším nesleví a nepromine. Ten, kdo hraje dobře, získá nejvyšší odměnu překypující štědrostí, protože silní projevují štědře potěšení ze síly. Ten, kdo hraje špatně, dostane šach mat – beze spěchu, ale také bez milosti a lítosti.“

Skvělá Betty Mac Donaldová tohle napsala ve 40.letech minulého století na základě jejích vlastních prožitků v tuberkulózní léčebně  v letech 1938 – 39.  Neuvěřitelně moudré, neuvěřitelně přesné a pravdivé.

Každý den, kdy se potkávám s lidmi, hledajícími odpovědi na to, co se u nich vlastně děje, je to právě o tomto. Na každém semináři, který učím, je to o tomto. Jaká jsou vlastně pravidla???

Naše největší životní  bolesti souvisejí s nepochopením pravidel. Zmatky v našich duších a myslích vedou k ještě větším zmatkům v našich vztazích.  Cestou k porozumění univerzálním zákonům, je objevování sama sebe, pochopení vlastních postojů, síly i omezení. Pokud ,, nevíme , co děláme“, hrajeme  život jako hru, o které nevíme ani jak se jmenuje, natož abychom rozuměli tomu, jaký mají  smysl a účel figurky kolem nás. Bez porozumění pravidlům se život podobá náhodným srážkám, nepochopeným lekcím, útržkovitým zkušenostem bez propojení souvislostí, bez celistvého vhledu ( již ne pohledu, vhled znamená mnohem více ). Bez porozumění a přijetí pravidel  jsme často s životem více v rozporu než v souladu, víc v bolesti než v radosti, víc v omezení než hojnosti a více ve strachu než v lásce.

Co zbývá, než se zastavit, zpomalit, přestat se dívat na to ,,jak to dělají ostatní“, začít zkoumat, co je v nás uvnitř , zkusit přijmout sama sebe se všemi těmi srážkami, nejistotami, zmatkem, strachem a nevědomostí.

Co zbývá, než přijmout, že jsme se za sebe styděli, že jsme zakrývali , že nevíme, že nerozumíme, že jsme předstírali, že s námi všechno je v pořádku ( to jen ten svět je jaksi podivný…).

Co zbývá, než připustit bolest a žal, který je v tom schovaný, připustit svou ne – dokonalost, připustit, že jsme si nějaká pravidla vymysleli, abychom tu obstáli.

Bolí to všechno ? Ano. Jsme pak celistvější? Ano . Jsme pak pravdivější? Ano.  Skončí se to někdy a budeme pak úplně dokonalí? Ne. Budeme se cítit lépe sami se sebou? Ano. Bude ta osoba ,co vidíme ráno v zrcadle, mít jasnější pohled? Ano. Dá se tedy více a více rozumět té hře a co s tím vším? Ano, ano, ano.

Když chceš…

Tak to tady máme. Všichni skeptici, realisté, pesimisté a pochybovači pokyvují rozšafně hlavami. ,,Jo jo, to se dalo čekat…Lidi holt potřebují čas od času nějaké to trápení“. Slovo krize je skloňováno ve všech pádech , slyšíme ho z médií , čteme denně na internetu, bubnuje na naše uši a mozkové závity. Kri – ze, kri – ze, KRI – ZE, KRIZE!!!

Co s tím? Inu, minimálně máme na vybranou , jak to vzít. Můžeme se například začít třást strachy, z úspor nakoupit zásoby a čekat na ty horší časy. Můžeme to donekonečna omílat tam a zpátky s kolegy a kolegyněmi v práci, se sousedkou odvedle, s chlapy v hospodě. Můžeme z toho někoho obvinit. To teda můžeme, a ruku na srdce, to je pěkně šťavnatý pocit, zchladit si žáhu! Naše nemožná vláda, bídná opozice, mizerný prezident, Brusel, americký prezident a ve finále Bůh, ti všichni za to určitě nějak můžou. A jsme z toho venku. To je úlevička!

Pak je tu ještě jiná možnost. Že to vezmeme jako lekci od Života, která je nám jaksi nabízena, abychom si vyzkoušeli sami pro sebe, z jakého to  jsme těsta.  Že si třeba řekneme: ,,Ok tak venku je možná krize . Ale já se nedám. Mám chytrou hlavinku, šikovné ručičky a statečné srdce, to by bylo, aby nebylo zase dobře! A vůbec, já na krizi věřit nebudu, můžu si to rozhodnout. Co mě nezabije, to mě určitě posílí. A všem těm slovům a myšlenkám a nápisům o krizi nedám příliš pozornosti, jen tak trochu, abych byl v obraze. Ale určitě ne tolik, abych se toho začal bát . “

Možná legrační. Ale spojeno s pevnou vůlí a vnitřní silou nebývale mocné a tvořivé.

Takže přátelé : dobrá zpráva – máme na vybranou .

Za sebe sděluji, že už jsem si vybrala – hádejte jak… ( co nejdříve jdu nakupovat zásoby – sazenic na zahrádku, bude totiž JARO ! )

Slyšíme-li slovo řád, můžeme reagovat různě. Jeden spokojeně pokývá hlavou a libuje si – pořádek musí být. Další pokrčí rameny – oč jde? A třetí se otřese upřímnou hrůzou, protože nesnáší všechno , co zavání omezením svobody.

Řád je něco, co souvisí s podstatou dějů. Například v našem těle je jednoznačný řád – kostra je základ, opora a to všechno ostatní v těle je umístěno podle kostry. Bez ní by to nešlo. Nebylo by kam to ostatní umístit.

Řád je  všude kolem nás – naše země je součástí planety Země, ta zase součástí Sluneční soustavy, ta pak Mléčné dráhy. A celé to tvoří řád tím, že každá část jmenovaných systémů je tam, kde má být a točí se a koluje tak, že to má smysl a funguje to.Existuje to.

V našich životech a vztazích také nutně potřebujeme mít a ctít řád. Jenže – co to vlastně je? Jak to vypadá, jak to máme přesně určit, rozpoznat? Z mé na vlastní kůži zažité životní zkušenosti říkám- když nejsme správně ,,v řádu“, jaksi se nám nedaří. Skřípe to v rodinných vztazích, partnerství je trnitá cesta pouští, ty kdysi nádherné malé dětičky povyrostly a staly se z nich záhadné osůbky, které nám dávají dnes a denně zabrat, a často už nevíme kudy kam.

Nedávno jsem s úžasem sledovala nevímkolikátý díl jakéhosi seriálu, kde se hrdinka, matka pubertálního hocha , téměř zhroutila z toho, že se její syn nedopatřením dověděl, kdo je jeho skutečný otec. To je přesný obraz toho, co se může stát s řádem Života. Podle té seriálové matky by bylo pro syna mnohem lepší po celý život žít v iluzi ( lži) , že jeho otec je kdosi jiný, jí určený a tedy vhodnější. Iluze jsou všude kolem nás a jejich hojivý zábal plný lží a přetvařování vedou k neuvěřitelým životním krizím, ztrátám, krachům manželství, porušeným vztahům. Pokud by hoch neprohlédl, mohl by strávit celý život v pocitu, že cosi není v pořádku, že stále hledá něco a vlastně neví co, a tedy to ani nemůže najít.  To něco by na něj přitom každý den zíralo při pohledu do zrcadla a říkalo : ,,Tady. Tady přímo – ty oči, ta pusa, ty vlasy, dívej se! Tak se přece podívej!“ Pokud by po celý život věřil matce, nikdy by nemohl přijmout energii, rodinu a všechny předky ze strany skutečného otce . A v důsledku – i jeho dětem by pak následně chyběl dědeček, vlastně nechyběl – přece mají toho, co určila matka jejich otce. Tak nějak vznikaly a vznikají ,,záseky“ v řádu.

To byla jedna z nekonečné řady možných příčin, že nejsme v řádu.

Ať už je příčina a příběh jakýkoliv, pravidelným lékem je Přijetí. Přijetí toho, že věci jsou teď a tady tak jak jsou a ne, tak jak bychom je chtěli mít. Odbourat mýty a iluze, které otravují rodinné systémy , je často běh na dlouhou trať. Běh nepohodlný, někdy nepříjemný, ale ve finále s výsledky, které stojí za to.

Na začátku jsem zmínila svobodu. Jak jde dohromady svoboda s řádem? Svoboda je často vnímána jako to, že si můžeme dělat co chceme, na nic se moc nemusíme ohlížet, lítáme si životem podle svého. Ok, nic proti tomu. To skvěle funguje, jste-li sami. Pokud ale chcete zažít plnost života, pocítit řád – například vybrat si životního partnera a mít s ním děti, pak svoboda znamená říct si: ,,Vím, že je to má svobodná volba a přijímám ji se všemi závazky a omezeními .“ Pak teprve pocítíte nepoznanou sílu a hloubku života.

Svoboda je jako veliká řeka. Má- li pevné břehy( řád), dojde až k moři, kam mířila. Pokud by si řeka dělala co chce a řekla si, že nepotřebuje žádné břehy, rozlije se do stran ,vsákne do půdy , ale přestane být řekou.

Voskovec a Werich zpívali krásnou moudrou písničku – ,,Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, kdo v životě miluje , ať neztrácí naději… “ My všichni někde hluboko v sobě máme zakódovanou touhu být jako řeka, mít své břehy, doplout k moři . Naštěstí. Naštěstí se cítíme bídně, když to neběží jak má, a to nás vede k tomu hledat pravdu o sobě, o svém životě .

Slýchám při své práci lidské příběhy, nad kterými zůstává rozum stát a nechce se věřit.   A  je kouzelné sledovat, jak se při téhle práci nitky bolesti a strachu odmotávají, tečou slzy, jedna za druhou odpadávají staré vrstvy , až zůstane něco zdravého uvnitř. A to zdravé se nakonec jakoby rozzáří, začne promlouvat a mít moc a sílu. Pak se najednou otevře cesta k Přijetí, Odpuštění, něčemu novému, k nastolení řádu do života.

My všichni pořád máme naději, řád života na nás stále čeká a nabízí se. To je dobrá zpráva, ne?

Krásný čas adventní přeji. LK

8.12.2008

Většina z vás, kteří si přečtou nadpis zakroutí hlavou, anebo se ironicky ušklíbne: ,,Krásnej funus?! To je teda téma!“

A přesto, v pátek 28. listopadu jsem byla účastníkem pohřbu v městečku kdesi na Moravě , a ten pohřeb byl opravdu krásný, veliký a mocný zážitek.

Obřad před úplně zaplněným kostelem, slavnostní mše, upřímně pronesená slova díků a uznání rodákovi z městečka, který se reálně velmi angažoval za jeho rozvoj a stopy jeho práce jsou vidět na každém kroku, kamarádi hrající před kostelem a po mši vynášející rakev ven . S úctou. S vědomím hluboké vážnosti okamžiku. S vědomím, že tahle chvíle je o každém z nás.

Po celou dobu obřadu jsem vnímala velikou sílu společenství lidí, kteří se zde sešli k rozloučení. Uvědomovala jsem si po celou dobu naléhavost a důležitost tohoto rituálu. Pohřeb je veliký rituál a k naší škodě rituály z našich životů mizí. A chybí nám. Protože rituály jsou důležité, slouží k tomu, abychom si uvědomili, co se děje ,,právě teď“ a jednoznačně ukončily to ,,předtím“. Oč lépe jsou na tom ti plačící příbuzní zemřelého, když projdou důležitým rituálem pohřbu a rozloučení, než mnozí z nás , kteří nechají své blízké odejít bez obřadu.

Stáří a smrt je stále tabuizovaná oblast, společnost je uchvácená kultem nekonečného mládí a sebeutvrzováním, že ,,tamto“ na nás nepřijde, to se nás netýká. A když jsme u toho nemohli být, s umírajícím se rozloučit a neprošli jsme ani rozloučením ,které je ve skutečnosti velkým uznáním toho, že  Život má svůj řád a k němu konec patří , jsme ochuzeni. Je bláhové tvrdit, že ,, je to tak lepší“. Není, třikrát není.

Dovolíte-li si hodinu se dívat na rakev, ve které je tělo člověka, který prožil, naplnil a završil svůj život, dovolíte sami sobě vidět míru svého vlastního života. Najednou si toho, co máte za sebou a i před sebou víc vážíte, uvědomujete si ohraničenost našeho bytí zde a důležitost kadého dne i okamžiku, který je nám dán. Smrt je úžasným zrcadlem Života.

Velmi se přimlouvám za existenci, posílení, znovuvzkříšení rituálů v našich životech. Pomáhají nám být uzemění, pevně zakotvení ve společenství rodiny, anebo komunity, dodávají nám sílu , posilují sebeúctu.

Hluboký, závažný a slavnostní pocit dozníval ještě dlouho po opuštění místa  pohřbu. Objevilo se mnoho myšlenek, ponaučení.

Jedno z nich je – dovolme svým srdcím a duším  přijmout s láskou začátky i konce, naše strachy pak zmizí.

A o řádu zase někdy v jiné úvaze.

30.11.2008